Fenomenální mysticko-rituální čtveřice INSANIA si připomíná (záměrně neříkám „slaví“, protože s tím by nejspíš Poly zásadně nesouhlasil) pětadvacátý rok své hudební revolty a hrdého prznění metalu. Sérii koncertů při této příležitosti uzavřela pod plzeňskou „lampou“, kde návštěvnost, pravda, nebyla zdaleka taková, jak by si podobná příležitost nejspíš zasloužila. V porovnání s pozorností, kterou se alter egu SKIMMED dostalo na domácím hřišti v Brně, byla dokonce poměrně tristní. To naštěstí kapele samotné nezabránilo v tom, aby předvedla, proč že má v tuzemském undergroundu tak mocný status a pověst tomu zdaleka předcházející.

Večer, kterému by se pochopitelně mělo říkat slavnostní, zahájili domácí ALTER IN MIND křížící mnohé metalové příchutě a mezi nimi zejména ty moderněji znějící s příslušnou dávkou melodie. Žádný zázrak to samozřejmě nebyl, ale příjemně se to poslouchalo, obzvláště když hochům nechyběla jistá zručnost, v níž vynikali zejména bubeník a pak také zpěvák Tomáš Kofroň (jinak rovněž Throllmas z TROLLECH). Ten se mimochodem blýsknul i slušnou dávkou sebevědomí, když v proslovu k přítomným hovořil o tom, že bude následovat INSANIA a že, „doufá, že vydržíme i na ní“. Velmi úsměvné, jen co je pravda, nicméně předpokládám, že to tak bylo i zamýšleno.

Samotní oslavenci poté nastoupili do světel reflektorů se skromností sobě vlastní, bez velkých cavyků rozjeli „Disneyland vyděděnců“ a s ním i výroční dobře hodinu a půl trvající set, který měl vzpomenout všeho toho, co INSANIA dokázala během posledního čtvrtstoletí. A že toho nebylo zrovna málo. Všichni přítomní se stali svědky doslova vodopádu skladeb, který svou bezprostřední a logicky přidanou „Best Of“ hodnotou přímo strhával do víru skvělé těžké muziky a pochopitelně ještě skvělejších textů. Mimochodem znovu jsem se proto utvrdil v tom, že třebaže se v refrénu skladby „Je to zlý“ zpívá něco úplně jiného, mnou častokrát slyšené „to se nám, velkým Čechům, stává“ by - kdyby se v tom tedy původem moravští pánové zbytečně nevrtali - se tam bývalo hodilo víc než dost. Překvapivě se dosti často vsázelo na poslední dvě řadová alba skupiny, z nichž zazněly určitě dobré dvě třetiny, nechyběla kupříkladu ani připomínka tvorby budoucí v podobě skladby „Bioprodukt podsvětí“ a všechno to naprosto přesně zapadalo do scénáře, v němž evergreen stíhal evergreen. Pravda, Poly zejména těm starším z nich tak trochu macešsky říkal „přesličky a plavuně“, ale to nic neměnilo na tom, že i při kusech typu „Vražda ve staré hvězdárně“, „Vertigo“, „U.R. Dead“, „Snigger“, „Kometa je klíč“ či třeba „Hell Knows Who We Are“ to byla stále královská hudební zábava, při níž byl pěkně vyvedený zvuk jen automatickou třešničkou na pověstném dortu oslavencově.

Až to člověku přišlo líto, když s druhým přídavkem „It´s Easy To Fall In Hate“ přišel konec a všichni čtyři hudebníci, bez nějakých větších ovací, které zkrátka s ohledem na velikost publika nepřicházely v úvahu, definitivně zmizeli v zákulisí. Vzhledem k výše popsaným okolnostem si jistě zasloužili zcela jiné ohlasy. Ale co naplat, stalo se, a tak alespoň doufám, že kapela nepřehlédla i těch několik málo desítek přítomných, kteří si tenhle výjimečný koncert naprosto zjevně navýsost užili. Nejspíš totiž přesně věděli, kam jdou, a to je to, co mohlo INSANII těšit ze všeho nejvíc. Tak na těch dalších pětadvacet zim!